François Pourrat

François Pourrat se narodil jako jedináček do postele v prvním patře v jedné z ložnic pro služebnictvo, která si pamatovala zplození, narození a úmrtí jeho předchůdců.

Rodina Pourratových byla po generace správci malého venkovského sídla na okraji městečka Ambert v regionu Auvergne. Byla to malá obec obklopené ještě menšími vesničkami.

S Genevieve se začal pořádně bavit na podzimních slavnostech toho roku, kdy byla královnou sklizně zvolena starostova dcera a vzbudil se z toho takový povyk. I François s tím nesouhlasil. Jak může být vybrána taková neomalená potrhlice, co má nos jenom nahoru, když před vámi stojí takové krásné stvoření jako je dcera Pana Latoura? Dívka se zlatými vlasy byla tak zářivě půvabná, až bolelo na ni pohlédnout. Táta mu vždycky říkal, že smetánka a plebejci se nikdy nemíchají, nedělá to dobrotu, ale až tehdy si uvědomil, v čem to zakázané ovoce je lákavé.

Znali se z dřívějška, samozřejmě. Rodina Pourratů odjakživa sloužila ve vile za potokem. Prostřídalo se více rodin, a když přijeli Lotourovi, nebylo to v ničem jiné.

  Pan Phillipe se prý už od konce první války začal bát příchodu té druhé. Sledoval jakékoliv náznaky odlivu na pomyslných vahách státní politické moci, jejíž následná vlna opět zpustoší Evropu. Když tedy byla v roce 1935 obnovena branná povinnost, pan Latour hned pochopil, že se neschyluje k ničemu dobrému. Několik měsíců plánoval, schraňoval finance a sháněl informace, kam s rodinou odjet. Polemizoval nad myšlenkou, že odcestují za oceán do Kanady, přeci se tam můžou domluvit a má tam i nějaké kontakty z jiných bank, ale jeho žena myšlenku přeplout na nový kontinent silně zavrhovala. Odmítala to. Jednou už byla pyšná dcera své vlasti a utíkat nebude! Přeci mají ve Francii známe a ten majetek! Byl tedy zvolen kompromis: neodjedou z Francie, ale uchýlí se do malého městečka, kde budou moct přečkat zlé časy a nebudou nikomu zbytečně na očích. A tak obec Ambert získalo tři nové obyvatele: pana Phillipe Baillet-Latour (normálně se ze zvyku představovali jako rodina Latour, neznělo to tak honosně) -muž v pokročilém věku, s brýlemi věčně u kořenu nosu, s knihou v ruce se zasmušilým pohledem; madam Paulette Bailet-Latour-žena na úrovni, zvyklá na přepych, střídajíc šálu z lišky a náhrdelník s nablýskanými perly na teplé večery; a jejich jediná dcera Genevieve. A tak Maminka vařila a uklízela, táta byl šofér a amatérský opravář, a když François byl o něco starší, ujal se práce zahradníka.

Pozemek patřící k vile za potokem byl velký. Okolí zahrnující kulatý obvod od domu přibližně jeden hektar půdy byl v historii vždy pečlivě obhospodařován. Dělila se na oblast okrasnou a hospodářskou. Jak praktickou, tak krásnou. Husté túje tvořily přírodní oplocení od jednotlivých zákoutích zahrady. Na jaře se vyjevily sněženky, cibule tulipánů, narcisů a hyacintovců zaplnily roztávající zimní povlak trávníku zářivými sytě pastelovými barvami. Vše mělo řád a pořádek. V květnu se sázely brambory, pečovalo se o řádky jahod, množily se plodné odrůdy rajčat. Vše se zužitkovalo. Dřevo na zápal, shnilá či vadná úroda na kompost, dešťová voda se na následné zalévaní schraňovala v sudech.

François svůj ráj miloval. Všechno mělo řád v opakujícím se cyklu přírody. Když zasadíte růži, vyroste vám růže. Ale přitom každé ožití ze zimy bylo tak nové, neokoukané. Každé poupě, list, větve byly tak krásné, když jste je znal, dal jste do nich své úsilí a staraly se o ně, aby byly co nejsilnější a nejkrásnější. Byl v tom jistý kus meditačního ticha. Nepotřeboval hudbu z gramofonů nebo aby mu někdo předčítal články z novin. Jenom on, (neúplné) ticho přírody a jeho zahrada.

Nyní se zahrada zazimovávala. Byl říjen, večery byli čím víc chladnější každým dnem a stromy postupně ztrácely svou letní zelenou korunu. Bylo potřeba přeházet pařník. To udělal včera. Doteď ho z toho bolely svaly. Systém, který se kdysi naučil od starého přítele. Dvě kopky v zemi, jako dvě nezastřešené sklepní místnosti, přehazující se z jedné strany na druhou zajišťující každou podzimní sezónu odpočatou kvalitní zeminu. Hlína se nakupila a zatarasila se dřevěnými prkny. Přes léto tam pěstoval rajčata, teď tam nechá přezimovat bonsaje. Starý pán je zbožňoval. Vždy se u nich hrbil a z maličkých borovic pinzetou odtrhával zažloutlé jehlice. François to skousnul, měl radost, že má pan Phillipe nějaké to potěšení. Ale zatím, co on přesadil jeden stromek-dát na spod úlomky keramických květináčů, aby se zatarasily spodní otvory, trochu písku a dosypat hlínou-od jich stihnul pět. A tak to šlo dál až starý pán sotva opustil svou ložnici. Byly to nádherné bonsaje, ale těch starostí, než je všechny narouboval nebo zajistil semena. Zakrslé stromky, které se proti přírodě uchovávají nízko při zemi, nikdy se nedotknou mraků. François to nepodporoval, ale opět, tchánovi to dělalo radost. Tak o ně pečoval i potom, co pan Latour zemřel.

Mohl místo toho shrabat listí (což stejně byla nekonečná práce), zasadit česnek, nebo sčesat jablka. Genevieve se o zahradu starala dobře, když byl v Africe, ale nebyla zvyklá se hrabat v hlíně, ponořit prsty do země. Skoro zapomněl, jak trpce voní ořech. Jak studeně může ranní rosa dopadat na kořen nosu. Tam nikdy nebylo pravá zima. Denní amplituda v noci působila jako sen, jako sen o dalekém domovu na severu. Moc vegetace tam nerostlo: pár datlových palem, cypřiš, ibišek. Ale sebesladší květ nemohl přebít hustou kovovou pachuť krve.

Shromáždil si všechny stromky: borovice, žalud, několik dubů, jedna babyka, lípy. Musel si je zorganizovat, aby se větve zbytečně navzájem nedotýkaly. Práce to byla monotónní, snadná. Když se vrátil z války, celý potlučený, proměněný, nechtěl nic dělat, ani nic tak jednoduchého. Celé dny proležel. Připadal si, jako kdyby místo o pár let zestárnul o celé dekády. Klouby ho bolely, nebyl tak silný, jak kdysi býval. Musel si při delší chůzi dávat pauzu, aby nabral dech. Říkal si, že jako půda v zimě, i on si musí odpočinout. Ale připadal si hloupě, jeho žena mezitím vše zastávala, zatím co byl pryč i teď, když už sice doma byl, ale duchem se vracel tam. Jako kdyby nikdy neodešel.

Zahrada vzala za své. Jako kdyby odrážela mysl jejího pána. Sešlá, suchá, zvadlá. Hortenzie se změnily z bílé na pudrově růžovou. Echinacea postupně usychala. Skleník byl zaprášený, přes matná skla šlo dovnitř špatně vidět. Musí se ještě probrat cibulemi, co zasadit a co vyhodit. Genevieve měla nejradši tulipány. První jaro po jejich svatbě jí nosil každý den puget všelijakých barev a druhů, které v zahradě našel. Bude dlouho trvat, než tulipány rozkvetou, stejně tak i jeho žena. Tady byla sešlá, sice ne jako jeho, ale i ji válka změnila. Její rodiče za války zemřeli. Otce skolila mrtvice, hned potom, co se dozvěděl o příměří mezi Francii a nacistickým Německem v létě 1940. Paní Latour umírala pomaleji. Možná kdyby byly časy jiné, dostala dostatečnou péči a dost jídla, možná by se dožila vyššího věku. Ani jednoho pohřbu se nezúčastnil, nebyl tam, i když on se vlastně po pouštním hřbitově nachodil za život až dost.

Když teď se procházel po svém útočišti minulých let, nemohl se zbavit myšlenky, že už to nebyla ta stejná zahrada. Nebyla to už ta stejná Francie a nebyl to ani stejný François.