Píšu knížku-Chrpově modrá

Myslela jsem si, že moje autorské ambice začaly až v mém pozdním dospívání na střední. Když jsem se nad tím ale zamyslela, došlo mi, že cesta této abstraktní kreativity se slovy začala daleko dříve.

              Ahoj, jsem Eliška a mým snem je psát knížky. Vtipné je použití slova „sen“. Jako malá jsem měla hodně divoké myšlení, co se týče kreseb a výtvarna obecně. Nechávala jsem se unášet proudem umělcova nitra. Nikdy jsem v tom moc nehloubala a techniky jsem moc neřešila. Byla jsem si jistá, jaké barvy se k sobě hodí, jak má kreace ve finální fázi vypadat a jak ji i tak zhotovit. Zpětně mě mrzí, že jsem se tomu nevěnovala víc.

              Co se týče toho, co jsem přesunula na papír se nedokázalo přirovnat k tomu, jaké hurikány nápadů se mi točily v hlavě. Ráda jsem jako malá hodně žila ve vlastních fantaziích. Že je naše zahrada neproniknutelný močál, království víl; že se jednou stanu mutantem a začnu létat; že je všechno simulace. Bohužel se tento plamínek po nějakou dobu ztratil a namísto pozitivních snů přišly negativní noční můry v podobě úzkosti. Jsem na sebe naštvaná, že jsem nechala tyto protivné hlasy vyhrát. Pokud bych se tolik nestarala, co se může stát, co si ostatní myslí, nebo do nekonečna si přehrávala katastrofické scénáře (které retrospektivně nedávaly vůbec smysl), nemusela jsem působit tak tiše a zakřiknutě. Na druhou stranu bych tu mladší já rada obejmula a řekla jí, že udělala vše, co v tu chvíli mohla, a že vše bude jednou dobré.

              Nicméně. Abych se dostala k jádru věci. Snění je součástí umění, které jsem už od mala milovala a cítila jsem se v něm dobře. Akorát jsem vyměnila malbu a kresbu za psaní. Psaní je pro mě oázou klidu. Místo, ve kterém se cítím dobře. Co mě vrátilo k tomu bodu, že mám dát mé kreativní duši ještě šanci a nevzdávat to?

              Z části na tom má zásluhu Shakespeare. Na gymplu jsme měli vytvořit „retelling“ na Shakespearovo dílu Romeo a Julie. Druhá možnost pro třídu byla vypsat o této hře úvahu. Já si snad jako jediná (pokud si to správně pamatuju) vybrala převyprávění. Spolužák se později učitelky zeptal, jak naše úkoly ohodnotila a ona řekla, že si ten můj musela přečíst několikrát i jen tak pro radost. Tato slova pro mě znamenala strašně moc. Cítila jsem se, že jsem v něčem konečně dobrá. Možná není nejkrásnější, nejrychlejší a ani nejchytřejší, ale je tohle ta věc, ve které může vynikat.

              A už jsem věděla, co se životem mám dělat. Píšu knížku. Ano, zní to trošku naivně, ale když to nezkusím, budu si to vyčítat. Tak poslední rok píšu. Námět mě napadnul už dříve (plamínek kreativity opět zažehnul) a pak se najednou stalo, že mě svrběly prsty a táhlo mě to k čistému papíru, kde se rodil nový příběh.

              Jmenuje se to Chrpově modrá. V knížce se vyskytují dvě dějové linie lidí, kteří žijí v odlišných zemích, v jiné době a jsou si navzájem úplně cizí. Spojují je ovšem životní strasti, umění, spletité vztahy, minulost a vnitřní démoni, se kterými se budou muset vypořádat. Malířka z Prahy, která ze své životní dráhy sešla a propadla drogám a alkoholu, které ji pomáhají zapomínat na osudové léto, které jí připravilo o to nejcennější, co kdy v životě měla. A zahradník z Francie, který bojoval v Severní Africe za Druhé světové války. Po několika letech zpátky z fronty zjišťuje, že jeho život už nikdy nebude takový, jaký dříve znal.

              V dalším příspěvku budu sdílet pár úryvku, které se vám snad budou líbit. Děkuji moc.

E.K.