Jaro - 6.11. 2025

Připadám si, jako kdybych se konečně probouzela. Jako kdyby ta zima ve mně pomalu ustála a na scénu konečně přišlo vytoužené jaro.

Připadám si, jako bych spala hodně hodně dlouho. jako by posledních pět let byl jeden velký lucidní sen. Nevím, kdy přesně se sezóny změnily ale tuším, kde ke zlomu došlo. Na tom nesejde, poněvadž to nastalo znovu.

Probouzení je pro mě těžké. Tělo mi uvadá a mysl jak by smet. Minimálně hodinu se vždy přemlouvám, abych vylezla z pod peřin a začala svůj den. Den, který je úplně stejný jako ten předchozí v těch nejzákladnějších bodech. Je to nekonečná rutina promarněného času, který jsem mohla využít mnohem lépe. Jak často říká můj táta – jenom se plácám. A má pravdu. Možná proto se mi nechce vstávat, protože vím, že mě čeká úplně stejný den, ve kterém budu uklízet, vařit, číst a psát ale nevyhnutelně mě minimálně jednou za těch přítomných dvanáct hodin zraní myšlenka, že se svým časem nenakládám tak, jak bych měla. Všichni moji známí, přátelé a bližší okolí mají tyhle skvělé plány a vyhlídky a já, která je mohla mít nebýt mojí prokrastinace a lenosti, všechny promarnila. Jakokdyby jsme byli v jedné velké videohře ale já z nějakého důvodu se nemohu dostat na další level. Moje obrazovka zmrzla.

              Koukám na sociální sítě a vidím, že skoro všichni mí bývalí spolužáci dosáhli akademických titulů. Jak se na fotce šklebí výrazem blahodárné slasti úspěchu a v rukou při tom svírají modrý či červený tubus. I když se z těchto fotek můžu radovat sebevíc, stejně ve mně klíčí zrnko závisti a smutku. To jsi mohla být ty, ty hlupačko. Ale ne.

              Otázky typu: co děláš? Kde pracuješ? nebo jenom jak se máš? jsou ty nejhorší otázky na světě. Jak pateticky moje odpovědi musí znít. Jak směšně to všechno může působit, že někomu sdělím, že jsem dopsala dětskou knihu, když tázaný je graduovaný doktor nebo právník se stabilním příjmem? Ty denně odpracuješ osm hodin až tě kosti bolí, zatímco já koukám do blba, čumím do prázdné wordové složky a snažím se vymyslet námět na další rukopis, který mi nakladatelství může odmítnout vydat. Jak tristní je být někým, kdo si neváží vlastních privilegií a stěžuje si, zatímco ostatní pokračují dál?

              Ano, napsala jsem knihu. Dětskou knihu. Nikdy jsem ani neuvažovala nad tím, že se pustím do tvorby dětské literatury, ale teď jsme tu. Je to moderní pohádka a vůbec se v ní neodráží má melancholie všedních dní (aspoň jsem se o tom snažila) a neskutečně mě to bavilo. Žít (nebo prakticky neexistovat, jen být všudypřítomným vypravěčem) ve světě, který jsem si stvořila je jeden z nejsilnějších impulzů euforie, kterou jsem kdy zažila.

              Nezapomněla jsem na Chrpově modrou, jen ještě nepřišel její čas. Nezanevřela jsem na ní, stále jen v mých myšlenkách. Mimoto ji musím napsat, musím dokončit, poněvadž se v ní odráží tolik aspektů mého minulého já, které mi nedají spát, dokud tuto kapitolu mého života nevypustím na svobodu.

              Proč jaro? Koukám právě teď z okna a listy stromů se barví do nádherných odstínů okrově zlaté. Je listopad. Ale přesto cítím, že ve mně pučí něco nového.

              Je to dnes měsíc, co jsem poslala rukopis do několika nakladatelství. Sice mám ještě jeden měsíc k dobru na to, aby mi přišla pozitivní reakce, ale to čekání je strašné. Procházím fázemi, přílivem a odlivem mého kritického Měsíce. Buď si říkám, že to určitě vyjde, libí se mi to, četla jsi to po sobě několikrát, a i korektorce se to zamlouvalo; ale pak přijdou na scénu stíny, negativní myšlenky, kterých mě moje hlava neustále krmí: víš kolik je rukopisů? Jsi jedna z moří takových, jako jsi ty, a to ke všemu neumíš ani pořádně psát i/y. A tak to jde dokola, pořád dokola co neustále čekám na zpětnou vazbu od mých bohů=nakladatelů. Začala jsem cvičit a chodit na delší procházky.

              Jedno vím jistě. Psaní, slova, knihy, nekonečné možnosti prázdného papíru jsou pro mě vším.

 Ježiš, zní to hrozně depresivně, ale zároveň nechci, aby to vyznělo, že jsem neustále nešťastná. Podle mě nějakým zvláštním a perverzním způsobem je možné, že se člověk dokáže cítit šťastný a smutný zároveň. Najít krásu a lásku okolo sebe ale přesto cítit ten oblak chmur v neustálé přítomnosti. Lidská psychika je jedno velké neznámé.

              Tak tedy jaro. Už ani nevím proč jsem to tak pojmenovala. Napadlo mě to hned jak jsem dnes ráno vstala. Tohle je spíš takový slet nesouvisejících myšlenek, které posílám někam ani nevím kam, do černé díry internetu, aby ten jeden člověk, kterého to možná doopravdy zajímá věděl, co v tento moment ve své poblázněné hlavě prožívám. Možná si to za rok přečtu a řeknu si, že jsem fakt ale velká blbka, že jsem tuhle stránku a půl vyblila na papír, ale co. A možná že si to někdo přečte, někdo kdo, stejně jako prožíval zimu a tyhle slova v něm probudí… jaro.