Helmovka krvavá

Před týdnem jsem musela utratit svého psa. Nevím, co je smutnější – to, že mě opustil můj nejbližší přítel, nebo že jsem tímto ztratila jediného „muže“, se kterým jsem v posledních pěti letech měla pozitivní vztah.

              Příští měsíc mi bude třicet. Jsem řidičkou tramvaje. Práce mě baví, ale je to trošku monotónní činnost a má své nevýhody jako každé jiné zaměstnání.

              To že tvrdím, že byl Max – můj pes – mým jediným přítelem, je pravda. Nikdy jsem nebyla přirozeně talentovaná, co se týče navazování přátelství a romantických vztahů. Mužů jsem se vždy radši stranila. Matka mě před nimi pořád varovala a moje úzkost ohledně nich jenom vzrůstala. Je lepší být ticho a držet se svého.

Vždycky jsem se bála mužů a toho, co mi můžou udělat, nikdy jsem ale netušila, že to, co jim dovedu provést já, je daleko horší. To ale předbíhám.

Nejotravnější na mé práci jsou zaostalí cestující. Jsou to ti, kteří na konečné nevystoupí ať už spí, jsou opilí, nechtějí opustit teplo vozu, nebo jim to je prostě jedno. Nejčastěji jezdívám s tramvají číslo 30 z Vozovny Pankrác přes Staroměstskou do Holešovic končíc až v Kobylisích. Včera, když už jsem dokončila svou poslední jízdu večera, jsem ještě zkontrolovala přes kamery všechny vozy. Byla jsem unavená, podrážděná a pořád jsem truchlila za Maxe. Málem bych si jí nevšimla, ale v poslední řadě na chvostu tramvaje seděla jedna osoba. Předkloněná v sedě, svírající se ve starém kabátě. Byla to postarší paní. Okolo sebe měla mrak zápachu a trhavými pohyby proplouvala neklidným spánkem.

Lehkým dotekem hřbetu ruky na rameno jsem se ji pokusila vzbudit, aniž by se mě lekla.

„Paní, vstávejte. Už jsme na konečné. Musíte si vystoupit,“ řekla jsem rázným, ale klidným hlasem. Místo zděšení, alkoholické mánie nebo zlosti se na mě jenom podívala smutnýma hnědýma očima. Měla jemné rysy zrezavělé časem v podobě hrubších varhánků kolem očí.

„Děvuško zlatá, nemáš něco k snědku?“

Nevím ani proč, ale měla jsem obrovské nutkání se nad ženou smilovat. Dala jsem jí polámanou a rozehřátou tyčinku, co jsem měla v přední kapse kalhot.

„Děkuji pěkně.“ Bylo na ní něco zvláštního. Šibalský úsměv o ní prozrazoval, že vůbec není hloupá. Působila jako přechytralá liška, která vám vyžere kurník, aniž byste si toho všimli.

„Teď už musíte jít.“ Už jsem opravdu chtěla být doma, i když mě tam nic nečekalo. Nikdo mě tam nečekal.

„Maxe je mi líto,“ řekla najednou ta zvláštní osoba. Cože? Jak mohla vědět o mém psovi?

„Kdo jste?“

„Někdo, kdo ti za tvoji ochotu pomůže. Mohl za to ten doktor, viď? Ten, co se neobtěžoval tvého psa ani správně diagnostikovat. Hanba, byl to dobrý pes, vždycky se na tebe těšil a teď nemáš nikoho blízkého.

„Chceš se mu pomstít. Všem se jim chceš pomstít. Těm, co se ti smáli ve škole, podkopávali nohy. Ďáblům minulým i přítomným. Cítím v tobě plamínek sebevědomí, který ne, a ne, nechce vzplanout. Co s tím provedeme?“

Byla jsem z ní celá zmatená. Plamínek? Někdo, kdo mi pomůže?

„Co bys řekla na to,“ pokračovala moje tajemná pasažérka, „že z tebe můžu udělat tu, kým jsi chtěla být? Můžeš jim vzít tu sebejistotu, vysát to z nich. Sami si od nás brali všechno, co mohli až moc dlouho.“

Hleděla jsem jí přímo do očí, do těch krásných hnědých očí, které se zdály jako dvě velké propasti do neznáma. Do pekla. Vnitřní hlas na mě křičel jdi pryč odsud ale pro jednou, možná poprvé v životě, jsem se rozhodla zariskovat. Natáhla jsem k ní ruku a ona mi ji rázně stiskla. Probudila jsem se až doma. Trvalo mi několik minut, než jsem si uvědomila, že Max tiše oddechuje vedle mě.

APERITIV – MUŽ Č. 1

Snad bych mohla sama sebe přesvědčit, že se mi to celé jenom zdálo, ale každý pohled na živého, zdravého Maxe mě v tom nikdy už nemohl utvrdit. Jak je možné, že to je ten samý pes? Stejné návyky, osobnost a další jakékoliv sebemenší detaily seděly.

Na tento den na mě zase vyšla noční směnu. Celou tu dobu jsem byla duchem nepřítomná a snažila jsem se přijít na to, co se to včera stalo. Při každém pohledu do zpětného zrcátka nebo do kamery jsem se bála, že tam tu ženu znovu spatřím. Pravda, byla jsem neostražitá. Párkrát jsem tramvají při rychlém zabrzdění cukla.

„Nauč se řídit, krávo! Kdo pustil ženskou za volant?“ Na takové pokřiky jsem už zvyklá, ale tenhle cestující byl obzvlášť nepříjemný. Neustále na mě koukal do řidičské budky, sahal si na rozkrok a pěstí mi mlátil do skleněné přepážky. Taky byl vytrvalý. Vydržel až do konečné a čekal na mě. Zaparkovala jsem a snažila se odejít v klidu, ale on se mě rozhodl pronásledovat. Jeho opar testosteronu byl nechutný, ale i přesto ve mně probouzel nezkrotnou touhu po mase. Měla jsem hlad. Zastavila jsem se.

Všechno se to odehrálo tak rychle. V okamžiku, když jsem se na něj otočila, z jeho výrazu se ztratil ten odvážný chlápek a místo toho se začal tvářit jako vystrašená srnka. Zakousla jsem se mu hluboko do krku. Tak hluboko, že jsem cítila, jak se moje ústa plní teplou tekutinou. Byla překvapivě sladká a chutnala po mincích. Pustila jsem se do spořádání jeho líček, libového šťavnatého masíčka. Zastavila mě až lícní kost. Bulvy byly poněkud rosolovité, ale na závěr měly příjemné křupnutí.

Byla jsem s tělem hotová vcelku brzo. Když jsem se vzpamatovala, byla jsem celá od krve. Nemohla jsem uvěřit, co jsem to provedla. Zabila jsem člověka. Zabila jsem muže.

AMUSE BOUCHE – MUŽ Č. 2

Asi jsem se zbláznila. Nevím, co mě to popadlo. Připadala jsem si jako hladová šelma, která byla po dlouhé době vypuštěná na svobodu. Nejhorší ale na tom bylo, že jsem se zároveň cítila dobře. Byla jsem po dlouhém emočním půstu konečně sytá jakýmsi sebevědomím, o kterém jsem nevěděla, že ho mám.

Mou druhou oběť jsem neplánovala. I když je pravda, že tento dotyčný mi dlouhou dobu sál krev. Bylo načase mu to oplatit. Byl to kolega, co si ze mě neustále dělal srandu. Při školeních v dopravním podniku si vedle mě roztahoval nohy a snažil se prokázat, že je pánem světa a neustále měl slizké poznámky.

Zastihla jsem ho na pánech. Neobtěžoval si ani umýt ruce. Odporné. Moji návštěvu toalet na středisku PID pochopil jako výzvu k sexu. Nijak se nezdráhal, i když měl doma ženu a děti. Byl moc hr do toho všeho, chtěl abych mu ho vykouřila. Strkal mi hlavu pořád dolů, níž a níž. Tak jsem se podvolila. Ukousla jsem mu ten jeho penis, který nebyl zas tak velký. Taková jednohubka. Krev se nadobro vsákla do spárů modrých kachliček. Pohryzanou mrtvolu jsem nechala sedět poníženě na záchodové míse. Jeho úd nebyl později nikde k nalezení. Odnesla jsem si ho v žaludku.

PŘEDKRM – MUŽI Č.3-10

Musím být příště víc opatrná. Tyhle vraždy by si se mnou mohla policie lehce spojit. Byla jsem ale stále hladovější, a tak jsem se rozhodla vydat lovit do ulic.

Zatáhla jsem si je do bytu. Každého po jednom samozřejmě. Poprvé jsem zkusila jiný modus operandi. Nejdříve jsem je praštila tupým předmětem do hlavy. Pak jsem si je svlékla a maso postupně naporcovala. Tučné maso jsem si podusila, žebra jsem si připravila na BBQ omáčce. Byla lahodná. Kosti jsem pak nechala Maxovi.

Musím teda poznamenat, že lidské tělo má specifický pach. Zvláště, když ho smažíte na oleji s kořením. Hlavy jsem strčila do ledničky. Konečně jsem měla aspoň nějakou lidskou společnost. Pokusila jsem se pár končetin naložit do zavařovaček, ale nikdy jsem nebyla moc šikovná kuchařka.

POLÉVKA – MUŽ Č. 11

Je těžké si představit, že ještě před několika měsíci jsem byla tichá myška, která se jim ani nedokázala podívat do očí. Teď jsem na vrcholu potravního řetězce. Éra mužů skončila.

Policie mě zatím nechytla, skutečně si myslí, že po Praze běhá nějaká bestie. Nikdy mě nenapadlo napadnout ženu, v tom se lišíme. Snažím se vyhledávat kořist, která si to zaslouží. Tiše je pozoruji a pak zaútočím. Zrovna včera večer jsem se procházela po mém rajónu a zaslechla jsem ženský křik. Ve trávě si ji povalil a zuřivě jí strhával kalhotky. Marně se snažila zachránit. Drápala ho, kopala a cukala sebou, ale jeho pevný úchop byl nezlomný. S mým novým apetitem jsem získala také na síle. Strhla jsem ho na zem a začala jsem trhat. Paže, střeva a nakonec srdce. Cítila jsem atmosférické uspokojení v žilách a tepání v klínu. Ta chudinka na všechno koukala. Když jsem se ji potom snažila uklidnit, utekla přede mnou. Tak ráda bych našla někoho, kdo mému novému životu porozumí.

HLAVNÍ CHOD – MUŽI Č. 12-19

Dne 24. 3. v pozdních hodinách zmizel z pražské Troji veslařský tým mužského dorostu Český veslařský klub Praha.  Jednalo se o muže ve věkovém rozmezí dvacet až pětatřicet let. Policie žádá všechny, kdo by měli ke zmizení osmi můžu informace, ať neprodleně kontaktují úřady.

DEZERT-MUŽ Č. 20

Zakřikla jsem to. Už o mě vědí. Hledají mě a je jen otázka času, než mě najdou. Chci si ještě trochu toho daru užít. Nechci už být schovaná, nechci být ve stínu. Chci křičet, rvát se a ukazovat na sebe. Už vím, jaké to je jít po ulici v noci a nebát se.

Zvykla jsem si na odvážnější oblečení. Chodím teď po klubech. Tam je mnohem snadnější si někoho vyhlédnout a odtáhnout ho. Sice se stále pokouším lovit jenom predátory, ale někdy si chce dívka prostě užít. Při tanci se to ale zvrhlo. Byl tak hezký, tak mladý a šťavnatý. Vrhla jsem se na něj přímo na tanečním parketu. Křik přehlušil dunící hudbu.

MOUČNÍK – MUŽI Č. 21-29

Budiž tohle má poslední večeře. A jako každý odsouzenec si dopřeji pořádné pohoštění. Ulice jsou mým lovištěm. Jsem jako utržená ze řetězu. Už se ani neobtěžuji a nechávám za sebou drobky.  Ruka sem, játra tam. Jazyky rozházené po asfaltu. Morky kostí vytékající na rohožky.  

DIGESTIV – MUŽ Č. 30?

Je mánie osvobozením ze šedivého strachu? Moje podvědomí vysálo sebevědomí všech těch mužů. Pokud je bláznovství ekvivalentem svobody, tak budiž.

Vrátila jsem se na místo, kde to všechno začalo. Na konečnou zastávku tramvaje číslo 30. Byla to dobrá jízda. Porozhlédnu se a vidím v dálce jedinou osobu. Ty budeš mojí třešničkou na dortu. Jde ke mně. Neznervózní ho můj divoký vzhled ani krev, která na mě zaschla.

„Drahoušku, nesmíš tak vyvádět. Víš kolik času mi trvalo, než jsem to po tobě všechno uklidil?“ Pěkně oblečený, šarmantně nebezpečný muž. Oběť dokáže poznat druhou, stejně tak jako predátor dalšího dravce. Kolik mužů mu asi taky ublížilo?

Jeho odpověď mě i přesto vyvede z míry. On mi rozumí? Nevidím v jeho očích stejný výraz zděšený jako u té dívky. Je tam laxní porozumění.

„Matka nám všem dala dar,“ řekl Samuel. Stal se mým Vergiliem a pomohl mi projít peklem, které se mi líbilo čím dál tím víc. Dozvěděla jsem se od něj, že je nás takových spousta. Mstíme se těm, co nám ubližovali. Bylo to vzkříšení z minulého života. Odplata kletby kletbou.

„Ale, proč oživila Maxe?“

„Matka má ráda zvířata,“ prohodil s úsměvem.

Jsme démoni sobotní noci. Postrach v temnotě. Připadám si po dlouhé době konečně volná. Našla jsem si svou smečku. Našla jsem si místo, kam patřím.