Rok po střelbě na FFUK

15.1. 2025

První myšlenka o založení blogu mě napadla 21. 12. 2023. Byl to den, kdy jsme tradičně s mým tátou šli na zahradu pokácet vánoční stromeček. Bylo to také výročí střelby na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Uběhl přesně rok od té doby, co jsem žila, i když jsem se na to vůbec necítila. Přesně 366 dní (poněvadž byl přestupný rok), co jsem se změnila k horšímu.

Nejdříve, než zajdu do detailů, které mě stále pronásledují, se chci trochu představit. Považuji se za dobrou studentku. Odvažuji se i říct, že jsem bývala chytrá. Možná naivně prostá a tichá, přesto svým způsobem chytrá. Maturitu na gymnázium jsem zvládla s vyznamenáním, a čekala mě zářná budoucnost, kde jinde než v Praze na Karlově univerzitě.

Jako můj obor jsem si vybrala historii. Po prvním ročníku, který jsem absolvovala u svého stolu s počítačem, denně připojená na MF Teams a na záchraně jménem online knihovna, jsem se poprvé odstěhovala na kolej zažila výuku naživo.

Byl to šok. Vezměte si dospívajícího, který je opěvován díky své chytrosti, který pak zjistí, že je dalších sto takových, ba ne i lepších v jeho oboru. To byl můj případ. Najednou jsem pocítila neoriginalitu, kterou jsem po času mého předchozího studia dokázala skrývat v rozdílnosti mého okolí. Ale najednou jste v prostředí, kde každý má za cíl stejnou věc, umí stejné věci, a překypuje stejnými znalostmi. Už nejste speciální.

Takový byl můj vztah ke studiu. Nepřineslo nic dobrého ani to, že má školitelka mě očividně neměla ráda. Ano přiznávám, s tématem mé bakalářské práce jsem si vůbec nevěděla rady, a před každým setkáním v to osudné úterý jsem měla pocit, že se pozvracím.

Postupně jsem získávala pocit, že jsem na špatné cestě, že tam, kam jsem se dostala (z mého úzkostného přesvědčení, že to mohlo být jenom díky dobré souhře náhod a štěstí), už vlastně nechci být historičkou a nemám tam co dělat.

To neznamená, že jsem si svá studentská léta v Praze neužila. Zamilovala jsem se do lidí tam i do města samotného. Vybudovala jsem si skupinu lidí z oboru (chcete-li, nazveme jej spolkem), které zbožňuji nadevše na světě.

Teď už tedy k tomu osudnému dní. 21.12. 2023-V ten den jsem žádnou školu neměla. Prodlužovala jsem si studium a ve 4. ročníku na Bc. jsem měla předmětů o hodně méně. V tento den se měla konat vánoční besídka již zmíněného spolku. Dva roky předtím jsme pro tuto událost pořádali něco speciálního a mě napadlo, že vytvořím něco ve stylu pub kvízu. Měla jsem tam vtipné a jednoduché otázky ale ještě jsem to chtěla graficky dodělat. Jela jsem na Staroměstskou. Doteď si pamatuji, že ještě když jsem vystupovala z metra, nebyla jsem plně rozhodnutá, zda budu na prezentaci pracovat ve školní knihovně, nebo se přesunu do kavárny Skautského institutu, což je pár minut chůze kousek. Potřebovala jsem místo, kde bych si mohla dobít počítač a věděla jsem, že ve skauťáku v tento čas bude nával, ale rozhodla jsem se pro kavárnu. Můj kamarád (člen spolku) tam měl zrovna směnu a chtěla jsem ho prostě vidět. Teď za tuto schodu náhod děkuji.

Nečekaně jsem místečko u stolečku vedle zásuvky ukořistila. Pamatuji si, že jsem na sobě měla otřesný vánoční svetr s tučňáky. Protože přes mou melancholii, jsem také člověk, který se vyžívá v nošení hnusných (čím hnusnější, tím lepší) vánočních svetrů.

Pracovala jsem na kvízu (ne na bakalářské práci, které jsem se vyhýbala obloukem), když si ke mně sednul turista. Myslím, že byl z Vídně nebo tak něco. Začali jsme si povídat o mojí škole (pyšně jsem říkala, že studuji na Faculty of Arts, která je hned kousek odsud), co má v Praze ještě navštívit a podobně. Zmiňuji ho, protože jsem se znovu v tu chvíli rozhodovala, zda přeci jenom nezměním prostředí a nepůjdu do tiché suterénní knihovny. Možná byl znamení, můj strážný anděl, nicméně zůstala jsem v kavárně.

Někdy v brzkém odpoledni mi přišla zpráva do společného chatu spolku. Kamarádka psala, že na fakultu nemáme chodit, že se tam střílí. Mozek mi vůbec nepobíral, co ta slova vůbec znamenají. Po pár minutách napsala, že jsou evakuováni před školou. Byl prosinec a první myšlenka, co mě napadla byla ta, že jim přeci musí být hrozná zima. Moje první úvaha byla to, jestli ji nemám přinést můj kabát. Možná to byl prvotní šok, nebo naivita z toho, že se přeci něco takového v Česku nemůže stát. Na mé alma mater, na místě, kde jsem se cítila jako doma, v bezpečí. Kde jediný zdroj nervozity byly nadcházející zkoušky a nepříjemné profesorky. Ale že se tam střílí? Nemohla jsem tomu uvěřit. Popírala jsem to.

Pak tuto informaci sdílely zprávy, a z možné fikce byla realita. Začala se mi třást kolena. Vždycky jsem byla úzkostlivý člověk, ale takovou míru nervozity jsem ještě nikdy nepocítila. Nemohla jsem se pořádně nadechnout. V hlavě se mi roztočil kolotoč myšlenek, které nešly už zastavit. Chtělo se mi brečet, běžet k budově a všechny tam zachránit, ochránit je, ale nemohla jsem se ani postavit. Naštěstí byl můj partner (také člen spolku) v práci mimo dosah střelby.

Nevím, jak dlouho jsem tam seděla. Mohly to být hodiny. Přicházely mi zprávy od lidí, jestli jsem v pořádku a zároveň jsem trnula hrůzou, zda mi všichni známí odpovědí. Během těchto hodin jsem šla obejmou kamaráda, co tam ještě za barem zůstal. Děkuju moc za to, že tam byl, protože se ohlásilo, že se kavárna bude zavírat. Já bych v ten moment na ulici nemohla vyjít, prostě fyzicky ani mentálně bych to v mém rozpoložení nedokázala, ale díky mému přátelství s několika lidmi z personálu, jsem mohla zůstat. Seděli jsme tehdy na pavlači, a já konečně brečela.

Já brečící uzlíček nervů a kamarád vedle mě naštvaný na všechno. Už se stmívalo. Přítel pracuje jako číšník v Krči. Byla jsem ráda, že byl od toho co nejvíc daleko. Nejsem si teď jistá, jestli jsem ho o to požádala, nebo to sám navrhl, ale jel mě do skauťáku vyzvednout. Trnula jsem hrůzou. Nekonečných dvacet minut. Co když se mu něco cestou stane? Co když je tech střelců několik a plánují další masakr někde v Praze? Když potom přišel držela jsem ho o něco déle než normálně.         

Ve třech jsme vyrazili na Muzeum. Metro na Staroměstské bylo zavřené a my se potřebovali po Ačku dostat domů. V ten moment, který by za normální okolnosti byl úplně obyčejný přesun nočním městem, se stala chůze plná strachu a podezřívavosti, že za každým rohem čeká další nástraha. Když jsme usedli do metra, projížděli jsme tichým prostorem Staroměstské. Tam, kde dennodenně vystupuje a nastupuje stovky studentu a turistu, bylo teď hlasité ticho.

Druhý den jsem měla naplánováno jet domů na svátky. Stejně jako den předtím, jsem šla i teď rychlým nejistým krokem. Je to už přes rok, ale nějak se od toho nemůžu odprosit. Nemůžu slyšet jakékoliv televizní reportáže o tom. Trvalo mi několik měsíců, než jsem se odvážila zpátky na akademickou půdu. Měla jsem velký poplatek v knihovně, ale prostě ten výlet do druhého patra byl pro mě nemožný. Když jsem vyšla ven, opět se mi třásla kolena.

Milovala jsem to tam. Chodit na přednášky, potom do hospody. Obědy v menze, volné hodiny strávené čtením. Sezení na vysluněných schodech Rudolfína. Po všem teď asi truchlím, ale není způsob, jak se k tomu vrátit. Aspoň ne pro mě.

Upřímnou soustrast všem, co se tato tragická událost jakýkoliv způsobem dotkla. Těm studentům, co tehdy tak zbytečně ztratili svůj život. Všem profesorům, co se uprostřed čtvrtečních přednášek místo toho, aby následovali sylabus, se museli bát o svůj ale i o životy svých studentů. Všem, kteří se díky pasivní spojitosti doteď topí v žalu a stejně jako já, se doteď pořádně nemohou nadechnout.

P.S. Tento článek jsem dopsala někdy v únoru a postuju to na internet v dubnu. Je mi moc líto Eliščiny maminky, která před pár dny spáchala sebevraždu. Přeji upřímnou soustrast všem jejim blízkým.

E.K.